BLOG

 

Krásně si všichni lžeme

 

Machiavelliho satirická komedie Mandragora nabízí vhodnou příležitost k vykreslení slabin lidských charakterů. V Komorní scéně Aréna v režii Ivana Krejčího dostává nové označení rozmarná evokující náladovost i hravost.

Dramaturgicko-režijní koncepce sleduje základní téma hry, rychlý sled zdánlivě nečekaných událostí, v nichž každá z postav sleduje výhradně své vlastní zájmy. Dramaturg Tomáš Vůjtek hru poměrně výrazně seškrtal a proložil ji několika písňovými texty tak, aby co nejvíce zdůraznil specifičnost Mandragory spočívající v zdánlivé vztahové harmonii zakrývající skutečné problémy.

Odlišné perspektivy, motivace a cíle aktérů odráží scéna Milana Davida. Bílou páskou vymezený čtverec s útlým bílým stromem uprostřed značí náměstí či malou kavárnu. Ve skutečnosti je však kolbištěm, v němž se postavy předhánějí v umění pletichařit a urvat pro sebe co nejvíce. Zmíněný princip nejlépe vystihuje Ligurova replika o tom, jak si všichni krásně lžeme. Hrací prostor obklopuje dvanáct barevně odlišených dveří naznačujících, že každá postava volí odlišnou cestu k dosažení cíle. V užívání dveří postupem času nenalézáme žádný smysluplný klíč změny prostředí, případně vytváření nových situací.

Většina inscenací Komorní scény Aréna stojí na precizní herecké souhře a propracovaných dialozích. Pohyb na tenké hraně mezi satirou a fraškou však není vždy ladný. Často sklouzává k nedotaženým vtipům, jež působí nadbytečně. Mikula Josefa Kalužy představuje naivního, nepříliš důvtipného muže působícího mnohdy dětinsky, snadný terč pro sebevědomého Kallimacha Šimona Krupy, který se však sám ocitá pod kontrolou protřelého intrikána Ligura Michala Čapky. Ligur obratně reaguje na vývoj dění i změny situací, což Čapka zůstávající stále v téže poloze nedokáže postihnout.

Postupná změna chování postav je nejvíce patrná u Sostraty a její dcery Lukrécie. Dana Fialková coby zralá, životem zkušená žena zprvu tvoří protiklad své dcery, jež je v podání Viktórie Pejkové nejprve zásadová. Odmítá přistoupit na hru dotěrných intrikánů. Odolává, seč může, aby nakonec podlehla. Inscenace tematizuje křehkost mravních zásad v kontrastu s konkrétním profitem. Morální vlastnosti i případné náboženské přesvědčení musí jít stranou. Vladislav Georgiev nalézá ve Fráterovi Timotejovi toto jemné odlišení a dostává se v průzkumu nestálosti lidských povah nejdále.

Závěrečný obraz prvního společného setkání všech postav, přibližuje vyznění celé inscenace. Lukrécie nereaguje na Mikulovu snahu ji políbit, naopak projeví náklonnost Kallimachovi. Všichni vypadají spokojeně a předstírají idylické soužití na základě zachování dobrých mravů. Zdánlivost a předstírání se stávají základním principem lidské přirozenosti.

 

Aleš Kolařík

Add a comment