top of page
  • festival OSTRAVAR

150 VOYERŮ

Venuše v kožichu / Divadlo Petra Bezruče


Voyer je člověk, který si libuje v pozorování intimních počinů netušících anonymních objektů. Nezáleží na tom, zda se jedná o pár oddávající se sexu, převlékajícího se jedince nebo zírání do výstřihů. Ostravskému Divadlu Petra Bezruče se podařilo ve mně navodit podobný pocit. Pocit, že jsem jako divačka na místě, kde bych správně neměla být. Pocit, že sleduji něco, co bych neměla mít dovolené sledovat. Pocit, že jsem svědkyně soukromé situace, jež postupně odkrývá strachy a vášně postav Vandy a Thomase.



Dojem podtrhuje i scénografie navržená Janem Štěpánkem. Jeviště má obdélníkový tvar a divák má možnost se usadit po jeho dvou nejdelších stranách. S osobami v hledišti naproti si můžeme po celou dobu představení vidět do očí a vzájemně vnímat reakce, což akorát prohlubuje negativní pocity související s bavením se nad rozpadem života jedince.


V představení se objeví pouze dva herci. Thomas (Lukáš Melník) je dramatik a režisér. Mužský šovinista, trošku misogyn. Ženy se podle něj už ani nezvládají dobře oblékat – buď vypadají jako prostitutky, nebo jako lesby. I z toho důvodu se pravděpodobně rozhodl přepsat a posléze i zinscenovat dílo Leopolda von Sacher-Masocha Venuše v kožichu. Příběh, který dle jeho vlastní interpretace pojednává o velké lásce Severina k Wandě. Největší problém mu ale dělá obsazení ženské role. Žádná z adeptek zatím nebyla podobného úkolu hodna. Právě proto nejdříve označuje Vandin (Markéta Haroková) příchod za naprosto zbytečný. Afektovaná, nevhodně oděná a nevzdělaná. Další pitomá žena, co ho přišla otravovat, rozhodně nemá nic společného s onou bohyní Wandou. Navzdory tomu se herečce podaří Thomase přimět k uskutečnění konkurzu.


Oba se nejprve pustí do odříkávání replik. Muž pod nátlakem ženy prokáže, že mu Severinova poloha vyhovuje víc, než by měla – čím dál hlouběji se noří do mysli masochisty, jenž chce, aby s ním bylo zacházeno jako s otrokem. Vanda se na druhou stranu pokouší vystihnout degradující postavení, jaké s sebou Thomasovo pojetí hlavní ženské role nese. Postupně se ale nebojí vymezit proti jeho vizi. Neustále tak dochází k balancování mezi tím, kdy Thomas s Vandou ztvárňují fiktivní role a mezi tím, kdy opravdu konverzují. Skutečnost podtrhuje i způsob, jakým Haroková s Melníkem střídají zobrazování daných postav. V momentech, kdy hrají Wandu se Severinem, se dostávají až do parodických rovin. Precizně vyslovují, nebojí se velkých gest, křičí a přehnaně reagují na podněty. Postupně však od „deklamace“ upouštějí, což napomáhá odstranění rozdílů právě mezi konkurzem a vzájemnou výměnou názorů.

Když se začaly odlišnosti překrývat úplně, uvědomila jsem si, že pozoruji Thomase, který si konečně přiznal, co je skutečně za člověka – masochista ztotožňující se s postavou Severina. Vanda pravděpodobně také není tou osobou, jaká přišla na konkurz. Haroková na začátku působí afektovaně a dětinsky. Například když cupitá s koženou sukní staženou u kotníků, aniž by si ji sundala. Závěrečná scéna, v níž rozvážně a s vytříbeným slovníkem vytýká Thomasovi jeho přístup k ženám, proto kontrastuje poměrně naivnímu začátku.


Stala jsem se tak na krátkých sto minut voyerkou sledující intimní výměnu mezi skrytým masochistou a jeho sexuální fantazií. Neexistuje však herečka Vanda pouze v režisérově hlavě? Stejně jako Venuše v kožichu, jež si představuje ležet na kanapi? Ať už byla Vanda živá, nebo smyšlená, dokázala zarytého šovinistu vyvést z omylu o nadřazenosti vlastního pohlaví a přiměla ho ukázat svoji nejvíce zranitelnou stránku.


Zdeňka Horváthová


69 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page