top of page
  • festival OSTRAVAR

Bez zapálení a bez ohně.

Aktualizováno: 6. 12. 2022

Hoří, má panenko / Národní divadlo moravskoslezské


Velkolepá inscenace režiséra Tomáše Svobody Hoří, má panenko v Divadle Jiřího Myrona, vzniknuvší na základě stejnojmenného legendárního filmu jednoho z nejvýznamnějších českých režisérů, Miloše Formana, zakončila divadelní část XXIV. ročníku festivalu OST-RA-VAR.



Tvůrci se pokusili převést známý film poukazující na ryze negativní vlastnosti lidské, zvláště pak snad typicky české povahy do divadelní podoby, do obřího prostoru divadelního sálu, jehož interiér pochází z 80. let minulého století, tedy z období socialismu. Na první pohled by se zdálo, že jde o téma nosné a stále aktuální.

Místo čistého převedení filmové předlohy do divadelní podoby se tvůrci rozhodli pro adaptaci. Sledujeme tak celý reprezentační plesový večer s živou kapelou Myroňankou hrající všechny šlágry známé z vesnických plesů (samozřejmě nesmí chybět lidová píseň „Co jste hasiči“). Většina důležitých a kouzelných momentů Formanova filmu zůstala zachována, ať už jde o rozkradenou tombolu, volbu královny krásy, hořící dům, předávání dárku dlouholetému předsedovi hasičského sboru, který po celou dobu sedí v sále a čeká na svůj slavnostní moment až do samotného závěru…


Několik postav si tvůrci dovolili připsat, např. konferenciérku a konferenciéra, jež nás celým podivným slavnostním večerem provází, prohazují trapné, mnohdy velmi nemístné až neetické vtípky, kterým se někteří vděční diváci ze srdce zasmějí. Naprosto zbytečně připsanou postavou se nicméně jeví samotný Miloš Forman, pro něhož se zřejmě má onen ples požárníků, plný bizarností, absurdit a ze všech stran stoupající trapnosti, stát námětem pro třetí celovečerní film, který mu přinese mezinárodní úspěch a získá za něj nominaci na Oscara. Postava M. Formana, přísedící na socialistické umakartové židličce, vše po většinu doby bedlivě sleduje, samozřejmě z různých úhlů pohledu, občas si k nějaké situaci přijde, vyfotí si ji, dá si pivo, nijak zvlášť se ale do dění na jevišti nezačleňuje.


Podobně jako ve filmu, i na divadle spolu hrají členové činohry a souboru muzikálu Národního divadla moravskoslezského spolu s neherci, složenými například z rodinných příslušníků herců. Nicméně rozdíl mezi jednotlivými hereckými výkony je téměř nerozpoznatelný. Více než pětatřicet lidí na jevišti v davových scénách, zvláště pak v těch tanečních, působí poměrně velkolepě (i když na tak velké jeviště by se jich vešlo minimálně třikrát tolik), stejně tak jako moment, kdy se celá jevištní konstrukce otočí, prostor se zadýmí a vidíme hořící dům. Každopádně k prolomení silné bariéry mezi jevištěm a hledištěm a jakékoliv aktivizaci diváka nedochází ani v momentě, kdy je mu nabídnuto pivo.


V pořadí čtvrté uvedení Formanova filmu v českém divadelním prostředí, s tvůrčí snahou aktualizovat jej do současnosti, působí jako celek nudně a nezáživně, bez nosného režijního nápadu, a zmiňovaná trapnost nenarůstá pouze v rámci jevištního dění, ale postupně i mezi diváky v hledišti. Čím dál více se tak ukazuje a prohlubuje problematika převádění filmových předloh do té divadelní. Inscenace Národního divadla moravskoslezského bohužel potvrzuje fakt, že v momentě, kdy tvůrci nepřijdou s osobitou a výraznou adaptací vizuální předlohy, tak se vydávají na předem prohraný boj.


Marek Linhart



58 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page