top of page
  • festival OSTRAVAR

Bojíme se bílých kalhot, já nevím proč

Dvě čárky / jednou z.s.


Jedno z ústředních témat autorské inscenace Dvě čárky spolku jednou z.s. předestírá již materiální podoba programu – balení těhotenského testu. V příbalovém letáku je divák varován před nežádoucími účinky, jako je nevolnost či odchod ze sálu, tvoří se očekávání kontroverzně feministické události. Z těch naopak kýžených účinků je uvedeno „rozšiřování povědomí o ženských otázkách.“ Těmito „ženskými otázkami“ se rozumí menstruace, plánování dětí, rodová nerovnost i vztah dcery s matkou.



V úvodu divák sleduje rapové vystoupení, z mého pohledu zprvu oscilujícího na hraně trapnosti a campu, ale v následujících momentech je díky ironizujícímu přístupu upevněné na “správné” straně. Proto se při jeho druhém uvedení na konci pro mě již trapnost nezhmotňovala. Ironizující estetika se prolíná skrz inscenaci mimo jiné častou afektovanou a specificky dětinskou intonací nebo výraznými dětskými motivy – říkankami, písničkami a stylizovanými maňásky.


Dětskost tvořila kontrast s dospělostí, která je s mateřstvím tradičně spojována. Dospělostí, které postava do jisté míry automaticky nabude, stávajíc se matkou, autoritou. Dospělostí, o kterou se zároveň musí sama snažit, aby se úspěšně zhostila své nové role, protože mít dítě, to není jen tak. Kruh se uzavírá dospělostí, od které chce postava naopak upustit vracením se skrze své vnější dítě k vnitřnímu dítěti, foukáním bublin do nápoje brčkem, skákáním do louží a zpíváním dětských popěvků.


Inscenace ukazuje, jak její témata nejsou omezena pouze na biologickou rovinu, dalece ji přesahují. Z mé osobní pozice muže, jenž nechce mít děti, jsem s respektujícím neporozuměním sledoval naléhavost jejich extenze. Potenciálně, ale přirozeně se vyskytující touha po dítěti, která v představách bývá pevně strukturovaná; kupodivu především něčím tak chladným, jako jsou čísla – počtu dětí, věku otěhotnění, věku, kdy je ideální potkat partnera…; podmiňuje vznik bolestné životní nejistoty ohledně naplnění tohoto plánu životního rozměru. Navíc tabuizace „ženských“ otázek vede ve stud a sebepochybování i na úrovni každodenní, v absurdní obavu z bílých kalhot. Tíživost je předkládána nejen ve zmíněné emoční rovině záležitostí, též skrze fakta. V inscenaci se objevují pasáže prezentování krátkých novinových zpráv o rodové nerovnosti nebo menstruační chudobě, které přenáší jejich důležitost od intimních do celospolečenských prostor.


Všechny tyto nejistoty a úzkosti jsou však podávány s odlehčujícím humorem. Jsem přesvědčen, že právě toto hravé zpracování má největší potenciál detabuizovat zvolená témata. Verš z písničky Červený šátečku, kolem se toč – „Já nevím proč“ – tak nabývá nového významu ptaní se po důvodu tabuizace menstruace, odkrývá nesmyslnost patriarchálního společenského diktátu. Inscenace tento proces podněcuje i díky ujištění osob, kterých se témata osobně dotýkají, že nejsou samy. Jednak skrze nekonkrétní jména postav Jedna a Dvě, která jejich situace tvoří v obecně platné, jednak klasicky skrz humornost běžně se odehrávajících situací, životních zážitků spojovaných s ženstvím (například skrze skečovité „kecy matek“). Pospolitou atmosféru představení v poslední třetině naprosto umocnila úspěšná verbální interakce s diváky.


Úvodní varování o kontroverznosti inscenace se nakonec zdaleka nepotvrdilo, volí laskavý a humorný, nikoli útočný tón, navíc reálně se k představení dostane pouze publikum, jež tato témata ve většině jako tabuizovaná osobně nevnímá. Přitom si vůbec nemyslím, že by se tím pádem jednalo o nošení dříví do lesa, jelikož nepovažování tématu za nepřípustné a mluvení o něm otevřeně jsou dva konce široké škály.


Jonáš František Soukup


69 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page