top of page
  • festival OSTRAVAR

Chvála Beckettovi a návrat divadla do područí literatury

Konec hry / Komorní scéna Aréna


Konec hry – třetí představení Komorní scény Aréna, které bylo v rámci Ost-ra-varu uvedeno. Opět v režii Ivana Krejčího, opět o délce přesahující sto minut, opět pohrávající si s absurditou, tentokrát však v její čisté podobě.



Když si někdo v dnešní době vybere k inscenaci Becketta, automaticky to ve mně vyvolává dvě otázky: PROČ? a JAK?. Jaký je důvod sáhnout po absurdním dramatu, a existuje-li nějaký důvod, jakým způsobem ho chtějí tvůrci interpretovat? S těmito dvěma otázkami a s nadějí, že na ně dostanu odpověď, jsem usedala před představením do hlediště.

Na jevišti se rozprostírá jednoduchá zšeřelá, apokalypticky vyhlížející scéna, zahalená kusy špinavých látek, na kterou dopadalo modré světlo, repetitivní tichá hudba nastoluje melancholickou atmosféru. A do toho vstupuje Clov, který látky snímá, postupně odhaluje objekty, které se pod nimi skrývají. Snad je jeho jednání symbolické? Snad předznamenává budoucí průběh představení, během kterého bude odkryt smysl, který pro mě nebyl v dramatu zjevný, smysl vztahující se k mojí žité realitě? Představení se dále rozvíjí, přidávají se další postavy, řeč plyne, ale odpovědi na moje dvě otázky se mi nedostává.

Odpověď na otázku JAK? by měla vyplývat z otázky PROČ?. Dramaturgický záměr je ale nejasný, a tak ani režijní interpretace textu nevyznívá. Herci, byť skvěle a za využití veškerých svých prostředků, jsou nuceni plnit roli vypravěčů. Text se stává hlavní a jedinou náplní. Chybí herecká akce, jakékoli jevištní dění, kterým by se zdůrazňovalo nějaké téma, dění, z kterého by byla interpretace patrná.

Místo divadelní události se stávám svědkem textocentrického představení, které nepotřebuje jeviště a docela by mu postačila tma, ve které by se proměnilo ve zvukovou hru.

Diváci nemají nač se dívat. Nic nepřitahuje jejich pozornost, nic je neprovokuje, a tak zavírají oči. Čím dál více hlav se sklání a upadá do polospánku. Je to docela příjemné nechávat se proudem slov unášet, surfovat na velké vlně, která zřetelně a čistě zní do prostoru. Na druhou stranu je to ale velice smutné, až zoufalé. Slova jsou osamocena, jednání je doplňuje jen minimálně a přítomno není nic než moře textu, které diváky zaplavuje.

PROČ? Jaký má takové představení význam? Proč se tvůrci zříkají interpretace a výmluvně svou úlohu přenechávají divákovi? Proč se vůbec pouštějí do nastudování Beckettovy hry, nevedl-li je k to mu nějaký jiný důvod než to, že je podle nich (jak se můžu dočíst v program) Konec hry skvěle napsaný? Souhlasím, Konec hry je skvělé drama, to samo o sobě ale nestačí. Divadelní hra sice možná je silnou výpovědí, to ale ještě neznamená, že by se jí proto mělo divadlo podřizovat, že by se kvůli ní mělo vzdávat vlastní divadelnosti.


Lada Hradilíková



52 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page