top of page
  • festival OSTRAVAR

Mateřská náruč

Zakázanou krajinou / Studio G


Provázek s listy papíru evokujícími tibetské modlitební praporky vede sálem nad hlavami diváků i nad elevací, která se pro inscenaci Zakázanou krajinou režiséraPavla Gejguše stává hracím prostorem. Obvyklá místa diváků a herců v sále Studia G jsou prohozena a publikum tak hledí na stupňovité jeviště zespoda. Tento jednoduchý krok je hlavním scénografickým řešením Ivy Ščerbákové. Stupňovitá konstrukce poskytuje hercům flexibilitu při významových proměnách vzájemných vztahů, přesouvání divácké pozornosti a evokování různých situací v různých prostředích (výstup na kopec, padání do rokle, klanění se z jeviště). Pokud se na nějakém z pater setkají, musí se nutně pohybovat na poměrně malé ploše, což automaticky navozuje určité situace (např. nutnost se zblízka vyhnout), aniž by bylo potřeba je více motivovat. Mezery mezi jednotlivými stupni jsou překryty igelitem, který je možné odklopit, takže lze jakékoli menší předměty okamžitě schovat nebo odněkud vytáhnout kdekoli na scéně. Nepracuje se s tím ale nijak magicky.



Životní příběh Alexandry David-Néel (Miroslava Georgievová) rámuje duchovní, časové a fyzické přibližování se ke smrti. V první a poslední scéně doprovází ženu na sklonku života, pravděpodobně umístěnou v nějakém zařízení pro seniory, její pečovatel (Ondřej Brett) a otázkami přivádí ke vzpomínkám na mládí, které spolu s ní prostřednictvím inscenace znovu prožíváme. Jejím dalším průvodcem a nejbližším při pouti hor je mnich Yongden a její pozdější adoptivní syn (Jakub Georgiev).


Smrt je na scéně neustále přítomná. Již při příchodu diváků sedí na scéně dívka (Dorota Hořanská) s celohlavovou barevnou maskou krále hněvu, jehož hlava je ozdobena korunou s pěti lebkami a kterou si oblékají buddhističtí mniši při rituálních tancích mnichů v tibetské Himálaji. Kolem ní se v pomalém tempu šíří pach vonné tyčinky a neměnný hluboký tón snad jakéhosi orientálního nástroje. Dívka budí dojem nelidského stvoření či snad démona – nepoužívá mimiku, pohybuje se prostorem a transformuje do různých podob. Její pomalý pohyb je jako pohyb šelmy charakteristický klidem skrývajícím nebezpečí. Na kloubech prstů rukou a nohou má uvázané červené provázky vedoucí směrem k loktům a kotníkům a obličej má od horního rtu k uším ozdoben tenkou šňůrkou perel. Dívčino vzezření napovídá příslušnost snad k jakémusi původnímu himalájskému kmeni, nicméně její postava zprostředkovává konceptualizaci vícero abstraktních principů i ztělesnění konkrétních pozemských stvoření. Představuje jakési mystické nebezpečí, nikdy nemizející, převalující se po mentálním prostoru, tu a tam se vynořující se ze vzpomínek nebo nehybně vše sledující z zpovzdálí. V jednu chvíli se stává pohledem z očí levharta v noci v horách, v té chvíli je mi explicitním zpřítomněním smrti, s nímž se hrdinka setkává. Němý ženský protějšek hlavní protagonistky někdy zpodobňuje i konkrétnější formy života jako manželovu milenku nebo mnicha žehnajícího poutníkům před cestou. Projevy lidských rysů u této postavy bourají představu mystického démona a oslabují tak metaforu smrti v roli dívky-démona silně přítomnou.


Pro Alexandru je kromě fyzického překonávání sebe sama silným tématem i svoboda. S dichotomií omezení a svobody se vyrovnává v manželství jako instituci a v lásce k manželovi, a při boji s hraničními podmínkami na cestě za téměř nedosažitelným cílem. Repliky hlavní postavy jsou do úst vkládány střídavě jí a jejímu manželovi (ve dvojroli s pečovatelem jej ztvárňuje Ondřej Brett). Dopisy jejímu muži se totiž staly jejími cestovními deníky, materializací vzpomínek, z nichž se příběh jako diváci dozvídáme. Ony jsou tím, co nám visí nad hlavou v podobě oněch bezbarvých „tibetských“ praporků.


Závěr inscenace vrací diváky ke vzpomínající stařence a jejímu pečovateli a nechává hrdinku dojít smíření. Démonická dívka přijímá ženu do své náruče, která je najednou náručí mateřskou. Ostatní postavy se přidávají a v konejšivém gestu si přisedají k Alexandře, aby ji chránili. Závěrečný výjev, blížící se přirozeného odchodu ze světa, je plný smíření. Ačkoli tedy byla smrt po celou dobu nemizejícím rizikem a nebezpečnou konkurencí, na konci se z ní stává mateřská náruč slibující bezpečí a klid.


Johana Jurášová



71 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page