top of page
  • festival OSTRAVAR

Pupeční šňůra ocelového města je silnější než touha vzlétnout.

Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy / NDM


Divadelní adaptace autobiografického románu Oty Pavla otevřela další ročník festivalu OST-RA-VAR. Adaptaci zpracoval Tomáš Vůjtek a zrežíroval Janusz Klimsza.


„Letěl jsem a viděl úplně všechno, začátek i konec, bolest zrození i úlevu posledního vydechnutí, to vše jsem užasle pozoroval, dokud jsem nevletěl do dýmu nad Ostravou, kde jsem na všechno zapomněl.“

Kde jinde než v Národním divadle moravskoslezském bychom chtěli vidět historický román z prostředí Ostravy? Identita tohoto města je zakopaná, snad ještě hlouběji než tolikrát skloňované uhlí. Autobiografický román Oty Filipa na prknech Divadla Jiřího Myrona je podrobným, avšak sugestivním pohledem do vnímání obyčejně neobyčejného člověka. Život Lojzka Lapáčka a jeho rodiny je ukázán napříč druhou světovou válkou až po nástup komunismu.


Prostor obestavěný dřevěnými pryčnami ohraničujícími prostor kolektivního vlastnictví zbabělosti a strachu. V průběhu se plot otevírá, zmenšuje, přestavuje. Slouží také jako projekční plátno, na kterém jsou promítané dobové fotky dokreslující dobu. Příběh vedený monologem Lojzka, který ze svého subjektivního pohledu vypráví útržky vzpomínek. Robert Finta krouží po jevišti jako po místě činu. Znovu odehrávající se traumata se intenzivně projevují na jeho těle i hlasu. Finta se do nich pokládá hlasově i pohybově, vnitřně ale zůstává napojený na diváka s mírou odcizení od odehrávající se situace. Mění scénu, podává rekvizity, odvádí postavy ze scény. Každý krok je přesně choreograficky nacvičen. Obzvláště silné momenty jsou scény transu, kdy se Lojzek ponoří do proudu metaforických asociací, často zmiňující vodu, který i v jeho reálném světě zanechává stopu. Tyto scény jsou nasvíceny bodovým modrým světlem naznačujícím snovost a vodu. Dalším výrazným scénografickým prvkem jsou pojízdné pásy, které se na jevišti začaly využívat v Německu právě v tomto historickém období, dále propadlo a masivní náklaďák. Vyjíždějící rakev z propadla a dunivý zvuk pásu budí místy tragikomický dojem. Považuji za důležité vypíchnout skvělou atmosférickou hudbu Ivana Achera. V inscenaci se také objeví několik živě zpívaných písní.


Kostýmy se snaží Markéta Lysáčková barevně odlišit postavy, přiblížit jejich věk a charakter. Vzhledem k době je škoda, že s barvami nepracuje méně. Výrazněji by poté vynikla červená barva, která se jako v Schindlerově seznamu objeví zřídka, ale se svým významem. Například: červené šaty Anky, červené desky soudruha, červená vlajka, červené bačkory skomírající Lojzkové, přidá se také červené světlo. Zajímavě zde působí také četnost paruk, které dokládají árijskou rasu.


Temporytmus představení se nese v jednom vyprávěcím tempu, které se snaží rozbít nově příchozí postavy. Na chvíli se jim to daří, poté se ale opět vracíme do předešlého tempa. Dohrávání jedné situace s prolínáním situace nové vytváří poetické až bolavé obrazy. Dialogy jsou postavené na tom, že postavy mluví o dvou různých věcech, zároveň Lapáček často nemluví s nimi, ale sám se sebou (s divákem). V první polovině se nachází jazykové hříčky v německém jazyce. Práce s časem je složitá, ale přehledná. U každé postavy můžeme vnímat proč se chová, jak se chová, v kontextu s její minulostí.


V inscenaci hraje téměř celý soubor. Některé postavy se z karikaturních figur mění do civilnějších (Lada Bělašková, Petra Kocmanová). Některé se sugestivně konzervují do archetypů. Do značné míry zde vše funguje jako symbol, postoj. Představení hýří znaky: se strnule zdviženou pravicí, do pyšných soudružských rukou v pase, obou rukou zvednutých k nebi - na kříži, Večerníček, pistole, nože, scénické facky, židovské hvězdy... Obsáhlost hry a neprioritizace konkrétních témat tlačí tyto znaky do určitého kýče. Klimša pracuje radši se sugescí než nestranností. Vzpomínky Oty Filipa jsou činoherně, reálně znázorněné, chybí v nich adresnost vůči divákovi.


Jsme svědky prozaické básně o státu zapleveleného koláží z symbolů a předsudků, ze kterého se vytratilo lidské porozumění.


Kateřina Szopová

157 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page