top of page
  • festival OSTRAVAR

Soudružská sexuální výchova

Film Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky z roku 1965 je zapsaný v našem kánonu filmografie jako jedno z klasických děl československé nové vlny. Jednoduchý příběh mladé dívky Anduly, která stráví noc s pianistou Mildou a po pár dnech se za ním vypraví do Prahy do bytu jeho rodičů, kde ji místo přivítání čeká pouze zklamání, je výrazný především vlastní filmovou poetikou, která zachycuje každodennost ve veškeré její směšnosti až trapnosti a zároveň autentičnosti. Vnímám ho jako dílo do velké míry zakotvené ve vlastní době a také ve specificky filmových postupech vyprávění. Tak co s tím na jevišti a v současnosti?



Adaptace v Divadle Petra Bezruče, kterou vytvořili režisér Jan Holec a dramaturgyně Anna Smrčková, nejde cestou převádění této poetiky, ale naopak vytváří inscenaci, která jde cíleně vlastním směrem. Zachovává děj, množství dialogů i snad všechny scény, zároveň množství momentů nechává vyznívat jinak, nebo přidává vlastní. Staví především na nadsázce, parodičnosti a stylizaci a zároveň je podle mne i velmi aktuální.


Nejvýraznějším posunem proti filmu je přidání soudružské dvojice doktorky inženýrky Plzákové (Markéta Haroková) a doktorka inženýra Pondělíčka (Dušan Urban), kteří celý příběh rámují do edukativní přednášky o lásce a sexu, jejímž cílem je vzdělat správné socialistické občany a občanky (tj. nás diváky) a podpořit je v zakládání rodin. Jejich odhodlanost, přísnost a vážnost, s jakou do diváků směrují množství frází, zábavně paroduje realitu podobných přednášek a schůzí za minulého režimu. Dvojice celým představením provází – průběžně prokládají příběh Anduly (Barbora Křupková) svými vstupy, které s ním zároveň korespondují. Nejviditelněji je tento princip vidět ve scéně, v níž v zadním plánu je stíny naznačena intimní scéna mezi Mildou (Václav Švarc) a Andulou, na forbíně probíhá ad absurdum dotažená demonstrace toho, jak probíhá správný socialistický pohlavní styk. Zároveň částečně vstupují i do děje, především ve scéně zábavy, na níž se mají dát dohromady děvčata z místní továrny na kočárky s vojáky v záloze. Večer organizují jako velmi nucenou a pro všechny zřejmě povinnou seznamku, k organičtějšímu seznámení se může dojít až po jejich odchodu. Zmíněná nadsázka a parodičnost je nicméně důsledně dodržována v celém představení, pracuje se s komikou přehnanosti a záměrného trapna, což podporuje energické stylizované herectví.


Scénograficky, kostýmy i výběrem hudebních podkresů se tvůrci drží retra 60. let a explicitně se k současnosti neodkazují. Bylo by tak možné vše číst jako zábavnou, svižnou, odlehčenou pohlednici z dob dávno minulých. Přesto pro mne inscenace pod povrchem ukazuje velmi mrazivý obraz státu, který urputně až násilně prosazuje vlastní reprodukční politiku, státu, který je odhodlaný kontrolovat intimní život svých obyvatel. A toto téma rozhodně není pouze záležitostí minulosti. Naopak, stačí se podívat do Polska. Zrovna z Ostravy to k hranicím opravdu nemáme daleko.


Barbora Smolíková



33 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page