Konec hry / Komorní scéna Aréna
Během čtvrtého dne divadelního festivalu OST-RA-VAR bylo možné zhlédnout inscenaci Konec hry od Samuela Becketta v dramaturgii Tomáše Vůjtka. Společně s režisérem Ivanem Krejčím nabídli divákům "klasiku" absurdního dramatu, kdy končí (zcela oprávněně vzhledem k názvu Beckettova textu) nejen hra, ale i racionalita a důvod naší existence v umírajícím světě.
Milan David vykresluje "umírající svět" samotné hry v minimalistické scénografii podobné rozbořenému domu se zabedněnými okny, jež jsou nabarveny bílou barvou. Ta byla zdůrazněna jak osvětlením celého jeviště, tak i kostýmy či líčením. Převaha bílé podtrhla začerněné oči postav Hamma a Nell, černá skla u brýlí s bílými obroučkami nebo temný prostor vytvořený "dírou" ve scénografii. Do samotné temnoty mizel nejčastěji Vojtěch Lipina hrající Clova, který během představení přicházel do prostoru jeviště jedinými dveřmi po pronikavém zvuku Hammovi píšťalky. Následně po dalším vyčerpávajícím dialogu odcházel. A zase přicházel. A pak zase odcházel. Příchod a odchod. Ze tmy do světla a naopak.
Zacyklenost hry je podpořena nejen opakujícími se replikami, ale i stále objevujícím se zvukem "vrzání." Repetitivnost je silným prvkem Beckettova dramatu a její existence upozorňuje na tu naši v našem světě. Divák je "vhozen" do neustávající se pravidelnosti, neboť hra končí v momentu, kde začala. Tu symbolizovala i látka s krví (v černobílém "světě" zase velmi výrazný prvek červené barvy) přehozená přes hlavu Hamma, která se na začátku z něj odstraní a na konci si ji sám Hamm zase nasadí. Divák se tak ocitl v "deliriu," jak tento stav u diváků samotný Hamm pojmenuje. Delirium se nadále ještě stupňovalo využitím ticha (pro absurdní drama tak významné), které nejčastěji narušil zvuk budíku či píšťalky nebo pohyb Clova zakomponovaný do celé struktury hry. Právě onen pohyb jediné chodící postavy oživoval celý prostor jeviště již od samotného počátku. Roztržitě a až strojeně rozpohyboval Clov jak sám sebe, tak i Hamma s invalidním "nákupním košíkem" po ploše scénografie. Již zmíněný Vojtěch Lipina tak nejen svým pohybem od okna k oknu, ale i pohybem od diváka k divákovi dle mého názoru narušil čtvrtou stěnu. Hned prvním pronikavým pohledem do publika Clov na začátku představení zruší neexistenci diváka a samotným monologem tento stav uvědomění jeho přítomnosti ještě v divákovi utvrdí. Podobně jako později Hamm a jeho poukázání na diváky v deliriu. Hereckým partnerem Lipinovi v roli Hamma byl Marek Cisovský, který jako invalida mohl využít pouze horní část svého těla a svůj hlas. Obtížnou roli mu ještě zkomplikovala skutečnost, že jeho postava je slepá. Tato indispozice je, jak samotní tvůrci hry uvádí v programu, pro Clova "překážkou," která mu brání v odchodu a zároveň jeho jedinou možnou „záchranou“ před smrtí. Koexistence Hamma a Clova je tím pádem nutná pro přežití v postapokalyptickém světě a stejně tak i pro funkčnost inscenace. Tito dva členové Komorní scény Aréna tak svým hereckým projevem provází diváky po celou dobu čekání na smrt a na samotný konec. Na konec hry.
Tereza Farkavcová