top of page
  • festival OSTRAVAR

Byla to klasika. Ale ne úplně tak klasická.

Bratři Karamazovi / Divadlo Petra Bezruče


K Bezručům 10. prosince minulého roku vtrhli v dramatizaci a režii Jana Holce Bratři Karamazovi. Vykračují si sice na jevišti, které evokuje spíše minulé století, pijí z plastových kelímků, ale nesou si s sebou ty samé problémy a trápení a z nich vyvěrající témata a motivy, které do nich vložil jeden nejmenovaný ruský autor, a které k nám svou nadčasovostí promlouvají doteď.



Scénografie inscenace je řešena poměrně jednoduše a otevřeně, zadní stěna a od ní se táhnoucí jeviště mají totožnou béžovou barvu, jíž svými kostýmy v hnědých odstínech a dřevěnými židlemi brázdí postavy po celé představení. V některých aspektech je skoro nečasová či jen nepatrně poukazuje na období minulého režimu, které evokuje například dřevěná garnýž s jemně vzorovanou záclonou.


Tematicky během celého představení dochází k prolínání, či přímo potírání sakrálního nízkými světskými lidskými neřestmi a špatnostmi. A to již od prvního výjevu, kdy se Grušenka jakožto Marie se zářivým svatým křížem vyplazí ze své ikony, lascivně obchází postavy na jevišti a bratry Karamazovy vyčuhující z díry jako hladová ptáčata krmí čokoládovými bonbóny. S tímto prolínáním jde ruku v ruce neustálá ambivalentnost, kolísavost a nejistota, která se odráží jak v nerozhodnosti postav, v jejich sexuální orientaci, tak kupříkladu i v mnohovýznamnosti dřevěné konstrukce ze špryclí v druhé polovině, která stojí nejdříve v pozadí a evokuje dojem káznice, jen aby se přeměnila na svědecký „pult“ a následně vězení, do kterého Dmitrije uvrhne, namísto té boží, lidská spravedlnost.


Samotnou kapitolou je téma víry a všeho dobrého i špatného, co s sebou přináší – mrzký alibismus, skepsi, ale také jistotu a naději. Alexejova promodlená bílá kolena, zlatý kříž na krku otce Fjodora, ikona, svítící svatý kříž – všechny tyto věci nám fyzicky připomínají, že zde se víra nachází, či alespoň by měla. Ovšem každá z těchto věcí se znehodnotí, Grušenka se svatým křížem uspokojí, vykupující ikona za sebe schová peníze, které se stanou motivem pro vraždu, Alexej vysvlékne svůj klášterní šat a spolu s ním ho opouští i víra samotná, a jediná osoba nosící na krku kříž používá jím symbolizovanou víru k opodstatnění a omluvení svých nekalostí. S tématem víry se také pojí často zmiňované téma dědičnosti a predestinace, Alexej jakožto Karamazov je předurčen sejít z cesty. Jeho otce, švába, možná uštvali indiáni, ale on i jeho bratři se ve šváby také promění. „Kdo je to Karamazov? Hmyz. Chlípný hmyz.“


Poměrně realisticky laděným představením začnou postupně pomalu prostupovat jakési snové sekvence doprovázené červeno-zelenkavým nasvícením. Po přestávce se tato hranice více a více klíží, a to nejen mezi realitou a sny či představami postav, ale realitou naší, tady a teď, hlediště a jeviště, „nehrajte tady divadlo“. Soustředění velkého množství témat, pocitů, aluzí a metafor víceméně v každé scéně představení z něj vytváří sekvenci koncentrovaných okamžiků, v níž nacházíme otázky a možná i nějaké ty odpovědi na podstatu lidského bytí včetně jeho krásy, ale také zvrácenosti.


Až na některé maličkosti zhlédnuté představení hodnotím velice kladně. Tvůrcům se podařilo v mnoha ohledech dodat skoro 150 let starému románu jistou svěžest a to nejen chytlavou hudbou, kvalitními hereckými výkony a nevtíravou scénografií v tlumených barvách, které doplňoval místy barevný light design, jenž ovšem měl své opodstatnění a význam. Zároveň toto zpracování zachovalo témata a myšlenky, jimiž se Dostojevskij ve svém románu zaobírá.


Bára Spudilová



75 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page