Lásky jedné plavovlásky / Divadlo Petra Bezruče
Chcete vědět, jak najít ideálního partnera a jak kopulovat? To jste tu správně. Víte, že na jednoho jediného muže připadá šestnáct dívek? Teď už ano – alespoň to platí pro soudružky ze Zruče v roce 1922.
Příběh inscenace Lásky jedné plavovlásky je v Divadle Petra Bezruče rámován do podoby přednášky o socialistické nutnosti si najít partnera, založit rodinu a zplodit pro dobro celé společnosti potomka. Účastníky této přednášky jsou jak sami diváci, tak protagonistka Andula v podání Barbory Křupkové, jež je alternována Magdalénou Holcovou. Tato linka výstupů na forbíně se vine celou inscenací, bohužel „rozmohl se nám tady takový nešvar“ a v druhé části představení, jež následuje po přestávce, už je dle mého názoru spíše na obtíž a místo pobavení vzbuzuje jen pocit trapnosti a zbytečnosti.
Hlavní děj pojednává o Andule, dívce z městečka Zruč, která v továrně vyrábí kočárky. Andula, asi skoro jako každá mladá slečna, touží po tom, že si najde kluka. Dokonce si ho už i našla, prstýnek má, s briliantem. Bohužel to skoro celé působí, jako by si ho vymyslela, a účastní se společně se svými kolegyněmi místní zábavy, kde potkávají záložníky. Andule se ovšem zalíbí mladý muzikant z Prahy – Míla. Míla je hodný kluk a „opravdu si s ní chce dát jen čaj“, u čaje to ale přeci jen neskončí. Ovšem pro Mílu tímto večerem skončí jejich „vztah“. Ten dívku, snad ve snaze uchlácholit, pozve, ať přijede za ním do Prahy. Pramálo chlapec tušil, že to skutečně udělá. Po příjezdu do Prahy čeká Andulu nemilé překvapení – její milý o ni rodičům vůbec neřekl, a sice se k ní chová pěkně, ale dle rozhovoru zaslechnutému zpoza dveří ložnice to tak doopravdy nemyslí. Andula si proto raději sbalí kufr a jede zpátky do Zruče. „A Míla má milé rodiče, jeho tatínek je hodný moc, a ona tam teď bude jezdit pořád.“ Sny a předstírání se zkrátka mohou pochopitelně jevit lepší a jednodušší než přiznání tvrdé reality a následné konsekvence.
Během představení se opakovaně strhne přehlídka zvěře a přízemního zvířecího chování – muž dostává parohy, dívka se musí skrývat na stromě před zvěří, kvůli níž se sama zvěří stává, ale tou štvanou. Vábnička funguje nejenom na srnce. A tu flintu ať si holka potěžká. „No tak ho vytáhni.“ A jelikož ani dívky nejsou bez viny, jsou velice schopné muže emočně vydírat, když potřeba nastane. Tonda chce zpátky svůj prstýnek, Andula ho ale nemá, a přiznání pravdy se nejeví jako ta lepší možnost. Citový nátlak stranou – vedoucí výrobny kočárků Pokorný by se ale přece usoužil, pokud by si děvčata někoho k sobě nenašla.
Co se kostýmní stránky týče, oblečení mladých děvčat velice dobře zachycuje svými střihy v modro růžových barvách skoro až místy dětskou naivitu, nezkušenost a idealizaci, kterou si v sobě dívky nosí a s níž k vnějšímu světu kolikrát přistupují, především tedy u Anduly a Marie. Kolize těchto představ a reality je očekávaná, ale přesto trpká, když na ni dojde. Celkově má inscenace i přes své nedostatky v závěru silné vyznění, a především v těch, kteří si v životě prošli něčím podobným jako hlavní postava, může zanechat přetrvávající nepříjemnou pachuť. Ghosting tu byl zkrátka vždycky, jen pro to tehdy neměli termín…
P. S.: Čistě ze zvědavosti by mě trochu zajímalo, co se stalo Norbertu Lichému s kabátkem z Karamazových, že včera hrál se saténovým županem z Lásek.
Bára Spudilová
Comments