Višňový sad / Národní divadlo moravskoslezské
“Směle řešíte veškeré důležité problémy, ale poslyšte, hochu, není to náhodou tím, že jste mladý, že jste ještě žádný z těch vašich problémů nepocítil na vlastní kůži? Hledíte směle kupředu, ale není to tím, že nevidíte a nečekáte nic hrozného, protože život se před vašima mladýma očima ještě skrývá?”
Představení inscenace Višňový sad dle předlohy Antona Pavloviče Čechova bylo včera 1. 12. uvedeno v rámci programu festivalu OST–RA–VAR v Divadle Antonína Dvořáka. Adaptace dramatu v režii Vojtěcha Štěpánka byla, jak si troufám tvrdit, prostorem pro nádech a uvolnění ze zaťaté křeče způsobené některými předchozími zážitky festivalového diváka.
Přiznejme si hned v úvodu, že samotná dramatická předloha nám rozehrává několik otázek. Čechovovské postavy mají celou škálu poloh a vyžadují od svých inscenátorů zpracování, které je schopno nahlížet na zobrazované problematiky hned několikerým způsobem. V případě A. P. Čechova jsme připraveni na zakalení morálních hranic a na podlomení neotřesitelného hrdinství, které už ani nedokážeme v díle přesně určit.
Namísto kazatelského a černobílého osočování díla a za ním stojících umělců bych volila cestu konstruktivních otázek a rekapitulace, která snad mne tak jako i čtenáře dovede k novým pohledům na zpracování.
Je otázka, nakolik se inscenátorům Višňového sadu v NDM podařilo odolat domněle statickému dojmu a absenci třaskavého konfliktu, nenahrazovat ticho podtrhující náladovou složku levným pitvořením či davovým jásotem. Je otázka, nakolik se inscenátorům podařilo odezírat z úst dramatické předlohy veškeré významné ticho, stručnost a věcnost některých úkonů, které sic si svým rázem zdánlivě vynucují významnou část časoprostoru realizované inscenace, mohou ale svou prostotou poskytovat i značný manipulační prostor pro modernizaci. Právě na tu ovšem bohužel nedošlo.
Každé dějství je nám vyjevováno odděleně za použitím opony, na níž jsou promítány až filmové titulky uvádějící nejen dějství, ale i jeho nadpis. Inscenace Višňového sadu v NDM byla zásluhou Milana Davida scénograficky dobře vybudována. Víme, že tenze je v díle budována právě neviděným a tím, co se odehrává mimo scénu.
V dějství prvním - DĚTSKÝ POKOJ - se rozehrává několikrát se vracející motiv tří prostorových linií, zón, pokojů, které jsou podsvíceny a nabízí nám možnost sledovat jednání hned několika postav naráz (např. nejen Raněvskou na přední scéně, ale i intimní setkání Jaši s Duňašou ve třetí linii).
Byl to právě prostor, který jakoby rozděloval postavy a způsoboval jejich strnulost. Varjina slova “Holčička se vrátila…” vyznívají spoutaně, jak je prohlašuje od stolu přes místnost od své sestry.
Stejně jako v záměru dramatické předlohy i prostor adaptace směřuje k rozkladu. Ve čtvrtém dějství - ŽIVOT UTEČE ANI NEVÍŠ JAK - je nám známý interiér domu Raněvské navršen na hromadu a stává se vizuálním manifestem absolutního rozpadu celku.
Zvuková složka díla, které se rozhodne nešokovat a nepobuřovat, se pouští na ten nejtenčí z tenkých ledů. Citlivé ucho diváka, který čeká, že mu dílo půjde vždy vstříc, není připraveno na náhlé a násilné zpřítomnění dětského pláče, který nikomu nepatří a nemá jasný účel. Takové hluky můžeme pak rozhodně označit za absurdní, pro nedostatek jejich subtility.
Višňový sad A. P. Čechova je výsekem, přehlídkou životních těžkostí mnoha postav. Jejich zástupci čelili každý zcela jiným nárokům - zatímco jedni museli rozkrývat psychologii a minulost své role, jiní se museli vtělit do typu, tak aby byl pochopitelný a sdělný. Dovolím si jen načrtnou pomyslnou osu výkonů od těch bezútěšných po ty bezesporu vydařené.
Asi nejnepatřičnějším výkonem, který snad ani není přešlapem tak hereckým jako režijně-dramaturgickým, byla guvernantka Charlotta, která drsný bezčas přerušovala nikam nevedoucími okultními vstupy, které protahovaly Čechovovy scénické poznámky. Pod světlem bodového reflektoru se točí po místnosti s rudým šátkem a za groteskního hukotu červeným šálem vrhá odlesky na všechny přítomné. Pak zmizí.
Násilí na předloze se dopustili inscenátoři i v případě poslední šance Lopachina požádat Varju o ruku. Scéna toliko truchlivá, plná lidského strachu a zoufalství z nevyřčeného se absolutně utopila v hledání a pobíhání po jevišti. Herci nám namísto zoufalství z neschopnosti se k sobě přiblížit a ulehčit svým osudům předvedli jen afekt a recitál slovní vaty.
Dokonale beznadějný Jepichodov v podání Petra Housky byl vděčný a vlastně zvládl zahrát nesnesitelnou postavu nanejvýš snesitelně.
A posledně, majitelka panství, nebyla utvářena jen Renátou Klemensovou. Na celkovém vyznění hlavní postavy Raněvské se totiž zasloužil Vít Roleček jako Trofimov, který svou věcností a neurvalostí vytvářel skvělý kontrast po boku citlivé ženy. Trofimov se inscenací zjevoval jako duch minulosti Raněvské, zároveň se však stával svým pevným projevem poslední hranicí, kterou Ljuba Raněvská nachází. Jejich interakce v nás nevzbuzovaly prvoplánové pocity vzrušení, ale podařilo se jim svým projevem ilustrovat přetlačení a odstup s rukama nad hlavou dvou odlišně smýšlejících generací. Takový byl zdejší sad.
Sára Chrástecká