Lásky jedné plavovlásky / Divadlo Petra Bezruče
Divadlo Petra Bezruče se s festivalovými diváky letos rozloučilo inscenací s názvem, který je každému z nás více než povědomý – Lásky jedné plavovlásky. Po Venuši v kožichu a Bratrech Karamazových si pro nás divadlo jako svou závěrečnou inscenaci přichystalo adaptaci notoricky známého filmového díla Miloše Formana, Jaroslava Papouška a Ivana Passera, jež se neodmyslitelně řadí ke klasice české kinematografie. O adaptaci samotnou se postarali režisér inscenace Jan Holec a dramaturgyně Anna Smrčková.
Sex education po česku, tancovačka, jak má být, byli spolu šťastně až do rána… Těmito a dalšími hesly definují tvůrci lásku jedné plavovlásky přetransformovanou pro divadelní produkci. Ve 140 minutách nám tvůrci představují příběh mladé rozverné Anduly, pracovnice v továrně na kočárky ve Zruči, toužící po pravé lásce více než po čemkoliv jiném, které zkříží životní cestu okouzlující zpěvák Milda z Prahy. Láska jako trám. Alespoň pro Andulu. Avšak idylka pohádkového života těžce narazí na krutou realitu, když se na zpěvákovo pozvání Andula objeví v Praze, ale Milda její představu o jejich vzájemné lásce nesdílí. Celá hořká love story je rámována přednáškou erudovaných odborníků na ideál socialistické lásky – soudružky doktorky Plzákové a soudruha doktora Pondělíčka, kteří jak Andulu, tak i diváky náležitě edukují, jak by takové správné a efektivní milostné soužití mělo vypadat.
To, co se nedá inscenaci zapřít je její dobře zacílená humornost. Režisér důmyslně využívá princip programové trapnosti a nevinné nešikovnosti postav (například v případě Anduly je toto chování dobře pozorovatelné ve scéně montáže košíku, kde právě propojuje nešikovnost při mechanické práci s ne moc bryskními a pohotovými, avšak trefně ironickými odpověďmi soudruhovi mistrovi Pokornému) v kombinaci s humorem založeném na ikonické terminologii a heslech využívaných v propagandistických projevech, které prosazovaly ideologii minulého režimu (tu zase můžeme pozorovat hlavně u našich dvou přednášejících). V českém kontextu toto duo nepopiratelně funguje a diváci se tak mají možnost pobavit na stylu humoru, který je jim vlastní.
Dalším velice silným prvkem celé inscenace je bezpochyby scénografie. Kulisy dobře navozují atmosféru jak fabriky, tak kulturního domu, vše v nádechu betonové šedi. V takovém prostředí pak skvěle fungují kostýmy především ženských postav vyvolávající asociace montérek, uniforem a hravého dívčího oblečení s nádechem roztomilé růžové. Aspekt uniformity se nám šikovně promítá i do mužských uniforem či pracovních mundúrů dělnic. Krásným detailem je poté třeba i využití něžné stínohry v opozici s přehnanou groteskní scénkou socialistického aktu.
Dále bych ráda ještě vyzdvihla sehranost hereckého souboru, kterou jsme si už mohli ověřit třeba v Bratrech Karamazových, ale to je bohužel vše. Dle mého názoru už pak inscenace nenabízela víc. Téma nešťastné lásky ve vztahu s přednáškou nefungovalo dobře, naopak potlačovalo výpovědní hodnotu obou prvků. Příběh Anduly nebyl dost koncentrovaný, aby v divákovi vyvolal adekvátní emoční reakci a detaily, kterými jsou například přítomnost sebepoškozování nebo akcent na narušování osobních bariér jedince „ve jménu lásky,“ se nikam nerozvíjeli a neprohlubovali se. Podobně je na tom i přednáška. Celé vyznění působilo ploše, a ač není pravidlem předkládat divákovi silný příběh v každé inscenaci (jsou samozřejmě i jiné kvality), tak v případě výpovědi Anduly se jednalo spíše o nevyužitý potenciál.
Nešťastně tak na závěr musím konstatovat, že dle mého názoru slovní spojení nevyužitý potenciál reflektuje tuto inscenaci asi nejpřesněji.
Divadlo Petra Bezruče – Miloš Forman, Jaroslav Papoušek a Ivan Passer: Lásky jedné plavovlásky. Režie Jan Holec, dramaturgie Anna Smrčková, scéna Ján Tereba, kostýmy Paulína Bočková, hudba David Hlaváč, texty Petr Vodička, pohybová spolupráce Pavol Seriš. Premiéra 12. listopadu 2021 (psáno z reprízy 3.12. 2022 v rámci festivalu OST–RA–VAR)
Barbora Rokytová