Švejkův návrat / Komorní scéna Aréna
Švejkův návrat včera nejednou rozezněl divadelní sál smíchem. Byla to jedna z povedenějších inscenací, které se v rámci OST-RA-VARU uváděly od Komorní scény Arény. Po zklamání Panem Einem a jeho problémem požární bezpečnosti si tak zčásti Aréna vyžehlila svou reputaci u publika. Zdá se, že i samotné divadlo má dvojí tvář. A stejně tak tomu má i protagonista inscenace – Jaroslav Hašek.
Ač titul vypovídá o Švejkovi, divák by se neměl tímto pojmenováním nechat zmýlit. Nejedná se totiž o adaptaci románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nýbrž pokus o životopisný počin, který jen zčásti zaznamenává tvůrčí proces vzniku samotného Švejka. Inscenaci totiž dominuje převážně samotný Hašek, který je zde vykreslen negativním až odpudivým dojmem – jako sprostý alkoholik, velezrádce, neurvalý násilník žen a ulhaný egoista. Na rovině druhé jej pozůstalé postavy vychvalují, jeho činy mu mnohdy odpouští či se je snaží vylíčit jako odůvodnitelné, aby ho zprostily viny. Jenže kde hraničí opravdová láska dvou proti sobě bojujících žen s pouhopouhou potřebou udržet si přízeň muže, který se jen postupně upíjí až ke své smrti a stává se z něj ve výsledku úplná troska?
„Zde leží největší český literát Jaroslav Hašek,“ – měšťák smějící se nad opilým a bezmocným Haškem na zemi.
Celá inscenace takřka stojí a těží úspěch hlavně z hereckého výkonu Josefa Kaluži. Ten svou roli Haška zvládá bravurně a dokáže uvěřitelně i zábavně uchopit obě stránky této postavy. Před svou českou ženou Jarmilou Hašek předstírá, že jeho boj s alkoholismem touží ukončit a za léta odloučení se zkrotil, ale před Šurou z Ruska jako by se naprosto utrhl ze řetězů. A celé toto „divadélko“ doprovází i svým chechtavým smíchem s nádechem šibalství.
Hašek je zde neodlučitelně s alkoholem spojován, i proto nejspíše celá scénografie představuje vnitřní prostor hospody, jejímž středem je pult s pivním čepem. Stěny popsány Haškovým rukopisem se nám pokouší sdělit, že vše, co se odehrává na jevišti se dovídáme ze spisů o něm. A tyto informace nám po jeho smrti předává právě Šura, se kterou na samém začátku mluví nejmenovaný redaktor.
Skáčeme tedy v inscenaci jak z přítomnosti, tak do minulosti. Pozorujeme postupně vyvíjející se okolnosti po Haškově návratu do Prahy až k samému psaní Švejka v Lipnici nad Sázavou, kde také autor románu umírá. A jeho smrt nám podrobně ve svých výpovědích líčí i samotné postavy sedící u čtyř stolů rozložených symetricky kolem něj.
Narativní způsob konce představení zanechává silný dojem. Divák si tak může sám rozhodnout, s jakým názorem na zhlédnuté bude z divadla odcházet a jak moc vážně bude celou inscenaci o Haškovi brát. Ve výsledku jsme všichni v něčem černobílí a máme v sobě tedy i nějakou temnou stránku. Ovšem někdy by člověku neměla chybět i špetka úcty. Jen naše úspěchy z nás totiž ve výsledku dobrého člověka nedělají.
„Tvorba Haškova je nejvyššího druhu. Dokázal vzít postavu z hlubin národního ducha a ukázat ji, jak proniká do národního vědomí.“
Fišerů Jindra