Pan Ein a problém požární bezpečnosti / Komorní scéna Aréna
Komorní scéna Aréna si pro návštěvníky festivalu OST–RA–VAR připravila hned tři své inscenace premiérované během minulé sezóny, a právě jednou z jejich vlajkových lodí je černá komedie s absurdními prvky (jak ji sám autor definuje) Pan Ein a problém požární bezpečnosti. Text je jedním z nejnovějších počinů současného ruského spisovatele a aktivisty Viktora Šenderoviče, jenž se otevřeně hlásí k nesouhlasu s momentální politickou situací ve své rodné zemi. A vzhledem k momentální situaci v evropském prostoru není divu, že si režisér Ivan Krejčí s celým inscenačním týmem zvolil právě tuto hru, aby i on mohl přispět svou výpovědí k aktuálnímu dění a alarmovat tak i české diváky, jelikož to vše, co rodina Einů prožívá, se přeci jen děje „kdysi kdesi v Evropě“.
Pan Ein. Obyčejný řadový občan neznámého města. Vlastní menší živnost, starožitnictví, jeho žena zase restauraci. Je pánem svého domu a pánem svého života, dokud se o něj nezačne zajímat starosta města zavádějící ochranná opatření proti požáru, který se jakožto demokraticky zvolený představitel pouze snaží chránit občany před ničivou hrozbou možných ohnivých katastrof. A jako působiště pro tuto bohorodou činnost si zvolil obydlí rodiny Einů, tak trochu neznámo proč. Pan Ein tak postupně přichází nejen o svůj vlastní majetek a bývalý vyhovující život, ale taktéž sám o sebe, a nakonec i o hlas.
Přítomnost absurdity ve hře je patrná téměř ihned a všudy přítomné absurdno děje je podpořeno několika nonsensovými visuálními podněty, například v podobě konzumace neexistujícího jídla z prázdných talířů v kontrastu se skutečnými potravinami v síťovce paní Einové. Avšak nad těmito šikovně zpracovanými, specifickými detaily převládá dosti konkrétní scéna, která vede a vládne celé inscenaci. Tudíž i přes nabytou informaci, že místo dění by nemělo být nijak blíže divákovi známo, nás prostor svádí ke snaze pojmenovat si ho a utvrdit se v tom, kde se vlastně nacházím. Také přesycení scény neustálým přibýváním přemetů na ní je dalším výborným krůčkem k navození absurdna a totálního nekomfortna hlavní postavy, ale bohužel tento pocit je u diváka navozen pouze v několika málo fragmentárních situacích, a tak fakt, že na konci inscenace je u „Einů doma“ celé město, je naprosto mizivý a zcela nepřítomný.
Otázka a téma konkrétnosti se nám přesouvá i k uchycení postav samotnými herci. Především k hlavní postavě pana Eina ztvárněné Milanem Cimerákem. Na začátku je nám pan Ein představen jako machistický kápo, který zná své teritorium a ví, co si v něm může dovolit. A že si toho také dovoluje dost. Bezprostředně po příchodu vedení města se (poměrně pochopitelně) stahuje do ulity a je poslušným občanem. Ale po zlomovém okamžiku vymezení se vůči novým nastaveným starostovým pravidlům se stává postava pana Eina neuchopitelná. Protestuje, mlčí, polévá se benzínem, ale za těmito činy není žádné hlubší viditelné přesvědčení, které by divákovi ukotvilo, jak postavu přijmout. A tak se místo očekávatelné modifikace Pana K setkáváme jen s nekomplexní pseudobuřičskou osobou pana Eina. Oproti tomu bych chtěla vyzdvihnout postavu starosty v podání Adama Langera. Velice dobře kombinoval šarmantnost s přiznanou nadřazeností a taktéž povedeně vybudoval nevyhnutelný spád, v němž se ukázal s potřebnou dávkou trapnosti a poníženosti. Drtivá většina zbylých postav se pak pohybovala po scéně s rouškou šachových figurek. Víme, jakou mají funkci ve hře, a to nám stačí. A nadměrná dávka sexualizace především ženských postav tuto strategii uchopení ještě více podpořila.
Inscenace Ivana Krejčího je bezpochyby nápaditým a odvážným počinem, který se celým svým zrodem hlásí k politické angažovanosti. Avšak nekoherentnost díla, kterou drží zlatá nit nevýrazné hlavní postavy, a roztříštěnost prvků s nádechem ne zcela podpořené absurdity, inscenaci bohužel podkopává nohy.
Komorní scéna Aréna Ostrava – Viktor Šenderovič: Pan Ein a problém požární bezpečnosti. Režie Ivan Krejčí, překlad Naděžda Krejčová, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfobá, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 9. dubna 2022 (psáno z reprízy 1. prosince 2022 v rámci festivalu OST–RA–VAR)
Barbora Rokytová