Bratři Karamazovi / Divadlo Petra Bezruče
„Hřích je přirozený a každý v něm žije“
Třetí den divadelního festivalu OST-RA-VAR byl zakončen zhlédnutím představení Bratři Karamazovi, adaptací stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, v Divadle Petra Bezruče. Režisér Jan Holec spolu s dramaturgyní Annou Smrčkovou přináší na jeviště především pohled na rodinné vztahy, víru a otázku pravdivosti.
V úvodu se dostáváme do prostoru kláštera, kde je představeno, v jaké atmosféře se děj ponese. Monumentální bílá plocha otevírá další pomyslný prostor pomocí „okna“ v zadní části. V průběhu celé inscenace slouží k několika situacím, jež dotváří děj. Ať už jako místo, z něhož je vynášena osoba, místo pro oběšenou kočku, visící nohy oběšeného Smerďakova a také pomyslný „živý obraz“ Panny Marie – tvořen hereckou akcí.
Křesťanské motivy jsou jedním z podstatných námětů inscenace a v některých situacích dochází k samotnému jejich dehonestování, které také nese důležitou významovost. Například opakované zneuctění obrazu Madony, když je na obraz několikrát plivnuto, je o něj postavou Ivana (Ondřej Brett) rozbita sklenička nebo je odhozen na podlahu.
Znevažování křesťanských předmětů vede k uvažování nad hříchy všech postav. Nenalezneme ani jednu postavu, která by se nedopustila žádného hříchu. I samotný Aljoša (Václav Švarc), jenž je mnichem, se dopouští porušení svých regulí (zneuctěním Lízy intimnějším chováním). Následně přichází ke zmíněnému „živému obrazu“ Panny Marie, jejž ztělesňuje postava Grušenky (Barbora Křupková), která se dopustila taktéž mnoha hříchů, a metaforicky se k ní oddává (poddává se touhám). „Hřích je přirozený a každý v něm žije,“ tuto větu vyslovuje starý Karamazov (Norbert Lichý), jenž se stává stěžejní. Kdo tedy říká pravdu? Kde se pravda nalézá? Co je pravda? Tyto otázky se rozvijí až v druhé polovině inscenace, kdy se herec, jenž ztvárnil otce Karamazova, stává soudcem vraždy. Smrt otce ztělesňuje rituál, který zakončuje lov indiánů.
Obvinění Dmitrije z otcovraždy, za kterou není odpovědný, začíná rozvíjet šílenství u mnoha postav, nejvýrazněji pak u jeho bratra Ivana. Ve chvíli, kdy se dozvídá, že je za smrt zodpovědný Smerďakov, tak není jasné, zda se jedná o výplod jeho šílenství, nebo realitu. Skutečná pravda bohužel nikdy nebude vyřčena, protože Smerďakov spáchá sebevraždu, ale divák odchází téměř s jistotou, že Dmitrij otce nezavraždil.
Inscenace se na závěr vrací ke křesťanským motivům. Zakončuje ji klidná atmosféra přijímání hostie všemi postavami a následné světelné efekty vyústí v pouhé rozsvícení ukřižovaného Krista, což podněcuje k dalším otázkám. Na závěr bych pouze doplnila větu - pravda jednou vyjde najevo.
Silvie Hajdíková