Pan Ein a problém požární bezpečnosti / Komorní scéna Aréna
Už nějakou dobu je v Komorní scéně Aréna ke shlédnutí inscenace Pan Ein a problém požární bezpečnosti. Drama od ruského autora Viktora Šenderoviče v režijním podání Ivana Krejčího ale zdá se tak velký pozitivní ohlas u ostravských diváků nemá. Otázkou je, zda je dílo jen nepochopeno, nebo jeho zpracování trochu pokulhává…
Příběh pana Eina je příběh jedince, jehož svoboda byla potlačena systémem. Myšlenka díla je tedy jasná – poukázat na to, jak se zprvu „přívětivý“ postoj politické moci může lusknutím prstu změnit vůči protestujícímu člověku a ovlivnit jej tak v jeho životě. A tento postoj se mění ve chvíli, kdy se pan Ein po neustálém vnucování nesmyslných zákonů a vyhlášek o požární bezpečnosti ze strany starosty a jeho kumpánů rozhodne říct své finální „A dost!“
„Tys byl jedinej, jedinej, co se tak bránil. A stejně jsme tě dostali,“ – starosta města se vysmívá Einovi ve sklepení poté, co s jeho stoupenci obsadili Einův dům.
Inscenace je tedy satirou politických režimů, které se objevovaly napříč dějinami a dá se říct, že v určité míře zanechávají své stopy i dnes. Ruský autor se pokouší sdělit, že ačkoli v mnoha zemích Evropy panuje svoboda lidu bez výraznější cenzury, Rusko se stále drží jaksi stranou. Otázkou je, jak moc je toto politické téma atraktivní pro prostého diváka. A jak moc ho osloví netradiční zpracování celé inscenace.
Pan Ein je totiž psán s inspirací absurdního dramatu, aby svou kritiku bezpečně „skryl“. Samotná absurdita se pak točí jak u námětu s požární bezpečností a kolektivním strachem města z jednoho společného nepřítele, organizovaných žhářů, tak i v pojetí humorných scén s výraznou groteskní typizací jednotlivých postav. Ty často opakují své fráze nebo pohyby, nelogicky a zároveň logicky hovoří o různých tématech a zdá se, že částečně žijí ve svém jednotném chaotickém světě, který je spojuje. Ten se však Eina tak plně netýká – je onou společností brán jako „jiný“ kvůli nesouhlasnému názoru na utlačovaní soukromí ve svém příbytku, o který stejně každým dalším momentem víc a víc přichází. A tím se vyčleňuje ode všech natolik, až nakonec ironicky končí zavřený v malé skříni ve svém vlastním sklepě. Jako kdyby se pokoušel o únik z toho všeho chaosu a zmatku kolem, který jednoduše nedokáže vstřebat. Skříň se tak stává jeho osobním malým světem.
„Jsi marginál! Ty nejsi jako ostatní! Všichni jsou členy protipožárního systému, všichni!“ – Berta svému manželi, Filipu Einovi.
Proč je tedy mnohdy inscenace Pana Eina vnímána v očích obecenstva spíše negativně, když jeho myšlenka nemusí být vůbec špatná? Možná jde opravdu jen o způsob ztvárnění a textové zpracování celého díla. Absurdní drama a jeho prvky nejsou šálkem kafe pro každého a není tedy divu, že nepoučený divák, který si nepřečte program či nedostuduje trochu více, bude nejspíše z divadla odcházet se zklamáním či výrazným zmatením ve tváři. Pro některé jedince však může být užitý humor vyhovující a pro uspokojivý zážitek zcela dostatečný. Subjektivita je holt subjektivita. Ve výsledku má přeci jen každý nárok na svůj svobodný názor, na rozdíl od pana Eina s jeho problémem požární bezpečnosti.
Fišerů Jindra